Tak jsem se usadil v Berkeley. Bydlení na zbytek pobytu jsem našel, a nádherný, v starým šindelovým domě s vitrážovýma oknama i na záchodě, jak z pohádky. A dokonce se přestávám ztrácet v ulicích kolem univerzity, což u mě znamená, že se tady už zřejmě nějakej týden pohybuju. A taky, že týdenní expediční průjezd Utahem, Z Nevadou a severním cípkem Arizony je rychle se vzdalující minulostí, stejně jako náštěva u německé rodinky ve Vegas, která se z jejich postupných popudů příjemně protáhla na pobyt delší, než bych si před příjezdem dovolil vůbec představit. Včetně dnů kdy mi svěřili klíče a odjeli na dovolenou. Po miniexpedici zbyly fotky kytek, krajin a hlavně nadšení z týdenního setkání s Karlem Katovským, převzácné události o sobě samé: Od gymplu věc skoro nevídaná, abysme utrhli ne sedm dní, ale sedm hodin ve dvou ...ale jet spolu my dva, od základky nejlepší kamarádi a soudruzi v pěstění exotické květeny a tý trnitý obzvlášť, na týden (!) do hor a polopouští (!!) - a amerických, takže na kaktusy (!!!), ..to nebylo ani v sféře dětskejch plánů, možná tak pozdější tajný přání, ta jedna z překrásnejch představ, kterým nemusíme věřit, jen si je paseme na obláčcích a přikrmujeme občasným povzdechnem denního zasnění se nad mapou nebo nočního společnýho návratu z hospody. Ale teď je to pryč, jako bysme si jen zajeli na kole z Třebíče do Vilímovic a zpátky, sto témat a příběhů začatejch, ukončená stěží polovina - i když na některý ty nejniternější se dostalo ..ne, jasně, že jsem vděčnej! No a pak zbyly ty fotky, zvědavost jak vyjdou, a hrdost na ty místa, kde jsme si ty potvůrky maskovaný našli úplně sami - a i tam, kde to šlo ztuha i s radou a GPS. A obzvlášť příjemná příchuť bláznovství z posledních 15 hodin před Karlovým check-inem ve Vegas, kdy jsme se soumrakem hnali polňačkama, ještě arizonskýma, nějakejch čtyřicet mil do pustiny odkud bylo třeba zas těch čtyřicet vyjet.. A věděli jsme, že není šance, abysme zastihli za denního světla - a už ani za šera - ty maximálně třícentimetrový kytičky rodu Navajoa, zapuštěný pod úroveň země, který se na jiný lokalitě, za dne, nechaly vidět pěti hledajícím kamarádům jen ve čtyřech exemplářích.. A pak s čelovkou, v předklonu, podle GPSky skákající plusminus desítky metrů jsmě šněrovali (ještě navíc travnatou) planinu, kde měly růst i "několik stop od cesty". A stačilo jeden den dřív vstát, nebo vybrat rychlejc nákup v supermarketu - dát si limit při nenasytným focení na jedný z lokalit či vzdát dřív marný hledání.. Ale ne, nebyla to jenom expedice, ale hlavně setkání a oáza času a kámošství. Ovšem, na expedičním pozadí, abych nepopřel všechny ty řeči, co jsem celej ten týden vedl. ;) Ale my jsme je stejně nakonec našli!! Zase vůle člověka zvítězila nad přírodní mocí! :)) Hned pět kytiček, spíš sepjatý prsty korkovejch trníků trčících z prachu, než tělo minikaktusu - a pak ještě jeden trsík vysněný Neobesseya missouriensis. A taky jednu kudlanku zírající výhružně do záře čelovky... - a zpátky! Zpátky na asfalt a ráno neuvěřitelně těžce shánět týden nepotkanou sprchu, v kempech opět bez šance, až ve Vegas na truckstopu - a drát se městem k letišti... A s neuvěřitelnou lehkostí odevzdat půjčovně auto, zaprášený až na střechu, vlastně bez kontroly. Jen podpis, kreditka. A rozloučení a konec. Už zas ne dvojice, ale dva; dva směry, dva životy. Jeden na východ, do neznáma jistot rodiny a domova, jeden na západ, do neznáma.. prostě do neznáma.